Flamencký zpěv
Flamencký zpěv
Flamencký zpěv, podle Španělské královské akademie, je „cikánský andaluský zpěv“. Tomu, kdo jej interpretuje, se říká cantaor.
Jako žánr hudebních skladeb či stylů se začíná šířit zhruba v polovině 19. století. Podle nejrozšířenějšího názoru vznikl jako výsledek juxtapozice různých andaluských folklorních hudebních módů. Sloky jeho různých stylů obecně vyjadřují hluboké lidské pocity a intuice. Hlavními tématy flamenckého zpěvu jsou láska, život a smrt. Nepodřizuje se žádnému striktnímu metrickému vzorci. Postrádá nejtypičtější básnické figury a rétorickou velkohubost. Obvykle zapůsobí svou literární strohostí a schopností výrazné zkratky.
Hudba se rozvíjí s oporou o melismata a vibrato a melodické linie sledují u každého cantaora vlastní specifickou dráhu. Pod tímto označením jsou kromě původních stylů vzniklých výše zmíněnou juxtapozicí zahrnuty také ty, které se k tomuto žánru v průběhu času připojily procesem „zflamenkovění“, jako je tomu například u některých hispanoamerických písní.
Typy flamenckého zpěvu
Existují různé typy flamenckého zpěvu podle jednotlivých palos: Alboreá, Alegrías, Bambera, Bulería, Cabal, Campanilleros, Cantiña, Caña, Carcelera, Caracoles, Cartagenera, Colombiana, Debla, Fandango artístico, Fandangos de Almería, Fandangos de Huelva, Fandango de Güéjar-Sierra, Farruca, Garrotín, Geliana, Granaína, Guajira, Jabera, Jondo, Jota de Cádiz, Liviana, Malagueña, Mariana, Martinete, Media granaína, Milonga, Minera, Mirabrás, Murciana, Nana, Petenera, Playera, Rumba, Saeta, Serrana, Sevillanas, Seguidilla, Soleá, Tango, Tanguillo, Taranta, Taranto, Tiento, Toná, Trillera, Vidalita, Villancico, Zambra y Zorongo.

Diario de Madrid - Alba Molina v kůži flamenca