Debla

Debla („bohyně“ v kaló) je flamencový palo, který vychází z toná. Šlo o poměrně populární zpěv v polovině 19. století.

 

Deblu rozvíjeli cantaorové jako Varea el Viejo, El Fillo a El Planeta. Příbuzná je s carcelera a s martinete. Debla je ve skutečnosti martinetu velmi podobná. Jsou si prakticky stejné poetickou strukturou i hudebním pojetím, ale debla má poněkud širší strukturu, je bohatěji zdobená melismaty a je truchlivější a bezútěšnější. Jde o zpěv se čtyřveršovou coplou, který patří do skupiny zpěvů bez kytary.

 

Protože jde o zpěv nabitý melismatickou ornamentikou, vyžaduje cantaora s vhodnými schopnostmi a dispozicemi, jelikož je velmi náročný na provedení. José Blas Vega analyzoval původ a vývoj tohoto stylu:

 

„Ze zpěvů bez kytary je debla nejzáhadnější, k čemuž přispívá i její legendární pověst daná významem jejího jména – bohyně. Domnívám se, že debla je stará toná Blase Barei, která mohla z andaluských etymologických důvodů vytvořit slovo de-Blá a debla barea nebo deblica barea, jimiž se zpěv někdy zakončuje. Demófilo v roce 1881 uvádí, že mu několik zpěváků odpovědělo, že Debla bylo příjmení jednoho cantaora. Umělecky a podle tradice je Barea El Viejo považován za nejlepšího interpreta. Říká se, že to byl jeden z nejtěžších zpěvů k interpretaci, a proto není nijak zvláštní, že se jeho původní podoba, už od poloviny minulého století málo známá, ztratila v tajemství dona Antonia Chacóna, protože se zdá, že se s dnešní verzí shodovala jen ve vstupních partech, zatímco její tercio bylo vázané. To, co se dnes zpívá jako debla, je toná, kterou kolem roku 1940 zpopularizoval velký Tomás Pavón.“ Ricardo Molina a Antonio Mairena ve svém díle Mundo y formas del cante flamenco uvádějí stejnou teorii: „Podle naší zkušenosti byl tím, kdo dal do oběhu zpěv, který dnes nazýváme debla, Tomás Pavón. Nuže: je Tomásova debla původní? Předal ji věrně? Z jakého pramene čerpal? Byl tento pramen spolehlivý? Jde o osobní přepracování? Tajemství… Jisté je, že dnes nemáme autoritativnější a cennější referenční bod než debla geniálního sevillského mistra. Lze tedy s malým rizikem omylu tvrdit, že všichni, kdo ji dnes interpretují, se ji přímo či nepřímo naučili z verze znovuzrozené dílem a milostí Tomáse Pavóna.“

 

Demófilo ve své Colección de cantes flamencos (1881) zaznamenal až devět textů deblí. Ani jeden z nich však není ten, který říká: „Por las angustias grandes / que he pasao yo/ cuando vi salir al padre de mi alma / en la conducción. / Deblica barea“, který se podle Josého Blase Vegi zpíval v čtvrti Triana na konci 19. století a který znali jen Tomás Pavón, Caracol El Viejo a Pepe de La Matrona.