Malagueña

Malagueñas, jak už název napovídá, jsou tradiční flamencový styl (palo) z Málagy. Pocházejí ze starých malagských fandangos.

 

V první polovině 19. století se z nich stal flamencový styl. I když tento zpěv nemá vlastní tanec, vyznačuje se velkým melodickým rozsahem. Jde o zpěv ad libítum – zpěvák protahuje jednotlivé verše podle své vůle. Někdy rytmus zpomaluje a jindy naopak zrychluje.

 

Doprovází ho kytara naladěná „por arriba“. Díky rytmické volnosti získává kytarový doprovod u malagueñi na melodické bohatosti a složitosti. Na rozdíl od místního fandanga je hra malagueñi stále pomalejší a více táhlá, čímž vzniká mimořádné hudební bohatství.

 

Zpěv malagueñi má text o čtyřech nebo pěti osmi-slabičných verších, které se obvykle opakováním některého z nich mění v šestiverší. Jde o zpěv slavnostní a melodický. V hlasech Chacóna a Enriqueho el Mellizo tak získává postavení „velkého“ zpěvu (cante grande). Existuje řada typů malagueñi, které vznikly osobitými kreacemi jejich interpretů, ať už narozených v Málaze nebo v jiných částech Andalusie. Diego Clavel na desce zaznamenal až 47 variant malagueñi.

 

Někteří autoři se domnívají, že první malagueñas vznikly s Juanem Brevou. Jiní poukazují na Juana Reyese „El Canario“ a malagueñas Juana Brevy označují jako fandangos „abandolaos“. Álora, město, kde se „El Canario“ narodil, je proto považována za kolébku malagueñi. Známé jsou také malagueñas „Niña“ Tomares, „la Trini“ a mistra Ojana. Zpěvy Enriqueho „el Mellizo“, Chacóna a Fosforita „el Viejo“ jsou považovány za zdroj tzv. „nových malagueñas“, které představují vývojový skok označovaný jako „přechodné malagueñas“.

 

Na konci 90. let tento zpěv znovu ožil díky „Malagueñas de Fiesta“. Stalo se tak díky soutěži v malagueñách nazvané Memorial José María Alonso. Vznikly nové malagueñas, které při respektování rytmu a taktu umožňují i tanec. Francisco Soler je autorem několika „Malagueñas de Fiesta“ z tohoto období.