Bulería
Bulería je nejcharakterističtější flamencový styl z Jerezu de la Frontera (z „bullería“ a toto z „bulla“ – křik a jaleo, nebo z „burlería“ – žert). Obvykle se skládá ze tří nebo čtyř osmislabičných veršů. Patří k nejsložitějším stylům pro tanec i pro kytaru. Je bouřlivá, slavnostní a veselá.
Vyznačuje se rychlým rytmem a zdvojeným taktem. Více než jiné zpěvy se hodí k tleskání do rytmu a k jaleu, k výkřikům a expresivním hlasům. Bulerías bývají tancem, kterým se završují flamencové veselice (interpreti postupně vycházejí jeden po druhém do polokruhu a tančí část hudební skladby).
„Loco Mateo“ byl jejím prvním interpretem, když jí zakončoval své soleares neboli soleás. Odtud bulerías pocházejí ze Soleá. Vyznačují se bouřlivým zpěvem určeným k tanci. Jejich původ klademe na konec 19. století. V časopise Sinfonía Virtual Guillermo Castro doložil, že termín „bulería“ se začal používat v 17. století, ale význam ve flamencu získal až na počátku 20. století. Dříve se věřilo, že první výskyt tohoto stylu se objevil na plátně Josého Garcíi Ramose s názvem „Baile por bulerías“ (1884), uchovávaném v Museo de Bellas Artes de Sevilla. Dnes je známo, že tento obraz měl dříve jiné názvy: „Tango“, „Bailarina“ nebo „El Baile“. Až ve druhé polovině 20. století byl přejmenován na „Baile por bulerías“. Nejvíce „flamencové“ bulerías jsou v frygickém modu (s mutací akordu I, který se mění v dokonalý durový akord, a obvykle kombinuje melodické a harmonické obraty na stupni I a VI).
Nejvýznamnějšími interprety bulerías jsou zpěváci Terremoto de Jerez, La Paquera de Jerez, Camarón de la Isla, José Mercé a Fernando de la Morena. Z kytaristů vynikají Moraíto Chico, Niño Miguel, Manuel Morao, Paco de Lucía, Paco Cepero, Tomatito, Diego del Morao a Vicente Amigo.
